Martin Andrš: Mezi laboratoří a cílovou páskou

Vytrvalost, trpělivost a odhodlání jsou součástí vědecké práce i přípravy na IRONMAN. Martin Andrš z Oddělení biologie genomu zná obojí. Vedle výzkumu poškození DNA se věnuje triatlonu, v němž si letos vybojoval účast na mistrovství světa na Havaji.

V rozhovoru přibližuje, jak se mu daří skloubit práci v laboratoři s tréninkem a co mu věda i sport přinášejí.

Čemu se ve svém výzkumu věnujete? Jak vypadá Váš běžný den v laboratoři?

Nejjednodušeji řečeno, zabýváme se poškozením DNA. Zkoumáme, jak toto poškození vede k mutacím, rakovině a dalším nemocem a jak můžeme tyto poznatky využít při léčbě. Konkrétně se zaměřujeme na poškození, které vzniká při replikaci DNA, a sledujeme mechanismy, kterými se buňky proti takovému poškození brání.

Práce v laboratoři je dost rozmanitá. Staráme se o buňky, které musíme udržovat v dobré kondici, a provádíme na nich různé experimenty. Jejich výsledky pak pečlivě vyhodnocujeme. Zhruba polovinu času tak trávím v laboratoři a polovinu u počítače.

Jak může Váš výzkum přispět k lepšímu pochopení vzniku rakoviny?

Zabýváme se základním výzkumem, což znamená, že studujeme základní buněčné mechanismy. Pochopení těchto dějů je klíčové pro vývoj účinné a specifické léčby. Uvedu konkrétní příklad: některé nádory mají narušené mechanismy oprav DNA. Pokud odhalíme záložní mechanismy, které nádorovým buňkám umožňují přežít, můžeme otevřít cestu k nové léčbě, která by cíleně působila na nádorové tkáně a šetřila ty zdravé.

Ve vědě často trvá roky, než se dostaví výsledky. Co Vás motivuje vydržet?

Ano, jde to pomalu a průběžně se střídají období pokroku a frustrace. Na druhou stranu je to profese, kterou jsem si vybral a která mě baví. A i když to někdy není na první pohled vidět, každým výsledkem, ať už pozitivním, nebo negativním, se dozvídáme něco nového a posouváme se. V našem vědeckém oboru může cesta od základního výzkumu ke klinickému využití trvat i přes deset let. V triatlonu se také střídá pokrok a frustrace, ale výsledky přece jen přicházejí rychleji.

Jak ovlivňují Vaše sportovní zkušenosti způsob, jakým přemýšlíte o práci v laboratoři?

Těžká otázka. Věřím, že jakýkoliv sport člověka změní. Vytrvalostní sport mě naučil trpělivosti a ctižádosti, ale způsob přemýšlení se asi příliš nezměnil.

Co mají podle Vás společného špičková věda a IRONMAN?

Ukazují, že s tvrdou prací přicházejí výsledky. Člověk roky trénuje, připravuje se nebo pipetuje v laborce a vše směřuje k jednomu cíli. Ve sportu je to dokončení závodu IRONMAN, ve vědě publikování výsledků v mezinárodním časopise a u studentů obhajoba diplomové či disertační práce. Stojí to spoustu práce a člověk si během té cesty zažije svoje. Jednou se daří, jindy je potřeba zatnout zuby a vydržet. Pak ale proběhne cílem, ať už doslova při závodě, nebo obrazně při přijetí článku k publikaci či úspěšné obhajobě, a dostaví se euforie a pocit, že všechna ta práce měla smysl. Po jednom závodě IRONMAN chce člověk závodit v dalším a znovu ten pocit zažít. U doktorského studia už ale většina studentů celým tím procesem znovu projít nechce.

Jak se Vám daří skloubit vědeckou práci s náročnou sportovní přípravou?

Těžce. Věda není úplně dobře slučitelná s náročnou sportovní přípravou. Typickým účastníkem závodu IRONMAN v mé věkové kategorii nebo v těch starších je manažer nebo majitel firmy, který si může pracovní čas přizpůsobit tréninku. Já ale musím přizpůsobit trénink práci, i když nemám úplně pevnou pracovní dobu. Do toho přicházejí semináře a konference, kvůli kterým někdy na trénink vůbec nezbude čas. Navíc mě věda baví, takže ji nebudu upozaďovat.

Kolik času týdně věnujete tréninku? Jak vypadá Váš běžný tréninkový režim?

Tréninku věnuji zhruba 6 až 12 hodin týdně. Záleží na tréninkovém cyklu. Přes zimu je těch hodin méně, hlavně kvůli cyklistickým tréninkům, které absolvuji na trenažéru. Jakmile je ale hezké počasí, čas věnovaný tréninku naroste hlavně díky dlouhým výjezdům na kole. Snažím se mít tři běžecké, tři cyklistické a jeden plavecký trénink týdně. Jsem dobrý plavec, takže hodina mi stačí, a navíc kvůli atopickému ekzému víc plaveckých tréninků nezvládnu. Trénink doplňuji posilováním jednou nebo dvakrát týdně. Samozřejmě je to ideální stav. Ve skutečnosti toho často stihnu méně.

Jak se Vaše příprava změnila od dob studia? A jak se trénuje, když pravidelně pendlujete mezi Prahou a Curychem?

Příprava se změnila dost. Při studiích jsem netrénoval tolik a spíše to bylo takové spontánní. Posledních několik let mám trenéra, který mi tréninky plánuje. Sladit je s prací je občas těžké, ale snažím se odjet alespoň většinu toho, co mám napsané.

Přejíždění do Curychu je náročné jak kvůli samotné cestě, tak kvůli převozu kola. Na druhou stranu se ve Švýcarsku krásně trénuje. Hory, jezera, prostě krása. Nejezdím tam ale tak často, většinu času trávím v Čechách.

Je pro Vás trénink na IRONMAN únikem z laborky, nebo věda únikem z tréninku?

Vím, že pro spoustu lidí je IRONMAN cíl a způsob, jak si odpočinout od práce. Pro mě je ale i věda koníček, baví mě. Takže v práci myslím na trénink a při tréninku myslím na práci. Některé vědecké otázky mi nedají spát, to je úděl vědce. Dost často při běhu myslím na experimenty a občas mě i něco napadne. Někdy se mi ale podaří vypnout a prostě jedu. Říká se, že jednou z nejdůležitějších součástí tréninku je umět dobře odpočívat a regenerovat. Tohle ale moc nezvládám, mám pocit, že mozek pořád pracuje.

Máte představu, kdo stojí vedle Vás na startu? Jsou to převážně profesionální sportovci, nebo lidé jako Vy, kteří vedle sportu běžně pracují?

Představu celkem mám. Závodím v kategorii Age Groups, tedy mezi neprofesionálními závodníky rozdělenými podle věku. Profíci mají vlastní kategorii. Na startu jsem s nimi, ale měřit se s nimi nemohu. V kategorii Age Groups se potkávají lidé nejrůznějších profesí, třeba podnikatelé a lékaři, ale také poloprofesionálové, kteří pracují třeba jen na poloviční úvazek jako trenéři a zbytek času trénují. Žádného vědce ale neznám. Na mistrovství světa na Havaji budou spíše ti poloprofesionálové. Co tak sleduji své soupeře, trénují i 15–20 hodin týdně, mají sponzory a další podporu, což je pro mě nepředstavitelné.

V čem vidíte největší podobnost mezi životem vědce a vrcholového sportovce?

Je to běh na dlouhou trať.

Pomáhá Vám vědecké vzdělání při plánování tréninku, výživy nebo regenerace?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Řekl bych, že trochu jo, ale informace si na internetu může najít každý. Existuje spousta metod a poznatků, které mohou pomoci dosáhnout co nejlepších výsledků.

Pomohl Vám sport stát se lepším vědcem?

Těžko říct, jaký vědec bych byl nebo jestli bych vůbec vědcem byl, kdybych se sportem nezačal. Ale řekl bych, že ano. Vytrvalost a odolnost se ve vědě hodí.

Jaké jsou Vaše další sportovní a vědecké ambice?

Ve sportu je teď mým hlavním cílem říjnové mistrovství světa na Havaji. Je to největší triatlonová událost, na které se sejdou ti nejlepší. Navíc jsou tamní povětrnostní podmínky dost proměnlivé, takže je těžké stanovit si konkrétní cíl. Do budoucna bych ale rád u triatlonu vydržel a posunul své hranice.

Ve vědě teď hlavně musím rozběhnout svoji laboratoř. Takže mou hlavní ambicí je vybudovat fungující a produktivní skupinu a dovést své studenty k obhajobě.